Máme problém, který nemá řešení? Náš problém je pravděpodobně součástí situace nebo osoby. Vlivů na situaci i osobu je vždy více, nikdy není jen jeden vliv, proto také míváme více možností, není pouze jedna. Takže v důsledku je to o nás, kdy my problém neřešíme z nějakého důvodu. Můžou nám chybět informace, případně my nejsme osobou, která může danou situaci ovlivnit a vyřešit. Nebo se nám možná nechce přemýšlet a vymýšlet řešení.
Dobrým příkladem takového neřešitelného problému může být naše žití v systému. Dokola a dokola volíme stejné osoby a charaktery do vlády, volíme dokola to „lepší“ zlo a máme jakýsi hybrid komunismu a demokracie, která se dostává spíš do pozadí.
„Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“
– Albert Einstein
Proč děláme dokola něco, co vlastně ani nechceme? Proč je to pro nás neřešitelné? Protože jsme se uzavřeli do krabičky s názvem „aktuální systém“ a pouze v rámci této krabičky hledáme jiná řešení. Které ovšem nepřichází. A ani nemůžou. Tato krabička má řešení pouze pro „aktuální systém“, jen pro to, co samotná krabička obsahuje. Proto chceme-li něco jiného než tuto krabičku, tak z této krabičky potřebujeme vystrčit hlavu ven a tam teprve uvidíme ty nové možnosti, které pro nás můžou být vhodnější.
Lidé ví, že chtějí něco jiného, mají nápady, ale tam to končí. Pak už jen slyším, že stejně není jiná možnost a zase to skončí stejně a podobné vzlyky. Nebo ještě slýchávám stále stejné otázky: „A co chceš dělat?“ nebo „Jak to chceš změnit?“ Když začnu vyjmenovávat možnosti, tak je vidět, jak se na chvíli jejich mozek pozastaví a v tento mini moment se dá nabourat program, který se jinak vzápětí spustí a člověk se vrací do své pomyslné krabičky, ze které nevidí východisko. Nabourání programu není jednoduché a člověk by si programy měl překonat sám za sebe.
Je dobré si uvědomit, že překonat programy může být pro některé osoby v jejich aktuálním životě až nepřekonatelné, pokud jejich vyzrálost je malá. Proto nemá cenu někoho přesvědčovat, když bychom měli takové tendence. Samozřejmě, že přesvědčování je forma manipulace.
Takže už víme, že někteří zůstanou součástí aktuální krabičky, možná nevnímají nic v nepořádku nebo nechtějí. Pokud se ale nám samotných v krabičce nelíbí, nebo je nám už malá, tak je pouze na nás, abychom se otevřeli novým možnostem. Byť na první pohled bláznivým možnostem. Takové jsou opravdu nejlepší, mívají příležitost být velmi produktivní a naplňující.
Obecně platí, že stejně jako není „nadpřirozené“, ale je pouze „přirozené“, tak není „neŘEŠITELNÝ“, ale je pouze „řešitelný“. To jenom nám chybí informace k vysvětlení nebo vidění řešení.
Měli bychom si být také vědomi, jak lehce sami sebe dokážeme manipulovat a programovat se. Pokud si budu říkat, že jsem neschopná, tak sebe programuji, abych byla neschopná. Pokud k tomu navíc přidám dostatek emocí s tím spojených, jako třeba nechuť k sobě samotné ze své neschopnosti (byť prozatím nereálné), nebo sebelítost, která by mi u neschopnosti neměla určitě chybět, tak si programuji úplné drama sama pro sebe, kdy se mi to drama promítne do života. Tělo i mysl následují programy, naše vlastní programy. Jaké instrukce jim připravíme, takové vykonají. Pokud jim nedáváme instrukce, jede na automatický režim, dle instrukcí v DNA, v proteinech a v podvědomí.
Abych byla schopna řešit problém, nebo spíš pro mne nejednoznačnou situaci, tak si nebudu opakovat, jak jsem neschopna najít řešení. Co mě vůbec vede k tomu, že bych si cokoliv potřebovala říkat, že? Měla bych se přeci soustředit na řešení situace
Dalším faktorem ale může být situace, kdy tam není pro mě co řešit. Protože ta situace není moje. Pokud se ji stejně budu snažit řešit, tak mi z toho může prasknout tak akorát hlava. Pak by se hodilo říct, že řeším neřešitelné, což je velký rozdíl od řešení neřešitelného problému. Neřešit za druhé a nemyslet za druhé bývá velkým oříškem pro mnohé. I když to myslíme v dobrém, tak je to další forma manipulace.
Pokud by to byla pro nás velmi citlivá a emocionální situace, tak je lepší se nejdříve vypořádat s našimi emocemi a ani řešení prozatím nehledat. Až budeme přeci jen v klidnějším rozpoložení, tak pak můžeme začít posuzovat naše možnosti.
Slovo „problém“ pochází z řečtiny (před + dát, hodit) a znamená, že jsme před něčím. Stojíme pouze v danou chvíli před daným stavem či situací. Zároveň nám to i napovídá, že máme ještě minimálně možnosti nad, pod, za, vedle a všechny další možnosti, jak situaci posoudit. Tolik cest a možných řešení… Je to pouze o našem pohledu na situaci. Je velmi prospěšné si uvědomit, že stále existují jiné cesty a řešení. Čímž si vytvoříme prostor „na dýchání“, a tím negativní emoce či myšlenky ztrácí na síle, a my můžeme začít uvažovat, vymýšlet a zvažovat naše možnosti. Nakonec se stačí rozhodnout pro jednu možnost.
I kdybychom chtěli cokoliv změnit, stejně jako třeba v našem systému, tak prvním krokem pro nás je se rozhodnout pro změnu, bez toho se nepohneme ani o píď. A není to o přípravě mega plánu, ale říct si, k čemu bychom chtěli dojít a od čeho chceme odejít. Jak tam dojdeme se vyvine postupně. Spíš by každý měl promyslet, co vlastně chce a co proto udělá. Kdo změnu chce, kdo chce vyřešit svůj stav situace, tak potřebuje být odhodlán si jít za změnou.
Mnoho zdaru při hledání možností a řešení.
L. Rendlová, Klid emocí a mysli
1 komentář
Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.