Závislosti máme různé, ovšem mívají společné faktory, které je potřeba řešit či balancovat. Následně se totiž síla závislosti sníží. Člověk se závislostí (např. na jídle) může u sebe rozeznat jeden nebo více zmíněných faktorů.
Nuda
Z nudy jíme nebo požíváme substance, které nás oživují, nabíjí, mění náladu a jakkoliv jinak nás „naplní“, resp. zaplní a změní náš pocit nudy. Platí přímá úměra, čím více se neumíme sami zabavit a užíváme rychlá a „jednoduchá“ řešení, která nás mají zabavit, tím více a rychleji upadáme do závislostí. Čím silnějším afrodiziakem pro nás substance je, tím méně máme ochoty se bránit.
Smutek
Nehledě na příčinu je pro nás kotvou daný pocit – smutek, ke kterému se podvědomě vracíme, protože se v nás zakotvil. Pokud máme smutek dlouhodobější nebo častější, a začneme ho zahánět třeba jídlem, pak se nám zajídání smutku může stát jakousi další kotvou, kdy si vytvoříme v mysli svůj program „zajez to“, který se spustí při pocitu smutku. Vrstvíme kotvy.
Máme-li více kotev, tak je pak potřebujeme zase postupně odstranit, jakmile se rozhodneme takovou závislost překonat. Čím častěji necháme spustit tento program, resp. program následujeme, tím více se nám automatizuje.
Smutek nám také cosi dává, bývá průvodcem prozření do reality. Smutek i deprese jsou dopadem nebo i jakýmsi alarmem. Proto bychom si měli sami říct, zda smutek potřebujeme řešit, nebo ho jen prožít, a ničím ho nezahánět. Případně prozkoumat, na co nás smutek upozorňuje. Pokud se začneme utápět v pocitu smutku, pak je vhodné si pamatovat, že tento pocit nabývá a ubývá na síle prostřednictvím naší pozornosti, kterou v jakýkoliv moment můžeme přesměrovat jinam.
Nervozita
Nervozita přichází, když se cítíme, že nad danou situací či nad sebou nemáme kontrolu. Kontrola sama o sobě je širším tématem a oblastí zaměřenou na vybalancování, na uvědomění si, zda kontrolu potřebujeme, jak velkou, z jakého důvodu a z jakých příčin si myslíme, že kontrolu nemáme nebo kdo nám ji bere.
Důsledkem nervozity saháme po něčem známým, co nás uklidní, protože nad tím známým kontrolu míváme. Třeba sáhneme po jídle nebo po nějaké nám známé aktivitě, což se někdy může proměnit až na zlozvyk. Pak zase vrstvíme a zacyklíme se, kdy už je těžké vědomě najít původní příčinu, a místo toho řešíme jen vrchní a znatelnější vrstvu.
Stres
Stres je podobný úzkosti, ale reakce jsou odlišné. Lidé, kteří třeba jedí ze stresu, tak mohou činit, protože si chtějí udělat pauzu (např. od práce, nátlaku či negativity člověka).
Nevím, jakého máte šéfa/šéfku, ale bývá rozdíl, když se jako zaměstnanec zeptáte, zda si můžete jít dát kafe, najíst se, zakouřit si, a když se zeptáte, zda si můžete dát pár minut klidu a zavřít oči nebo koukat jen do stropu půl hodiny. Bývá v pořádku si vzít oddych na jídlo a pití (na aktivitu), ale nebývá v pořádku, abychom si mohli jen oddechnout a chvíli skutečně relaxovali.
Stres nebo i deprese, do které se můžeme přehoupnout ze silného či dlouhodobého stresu, se dokáže vrstvit. Můžeme se dostat do stavu, že jsme ve stresu z pouhého faktu, že jsme ve stresu. Cítíme depresi z toho, že vůbec v depresi jsme. V takových chvílích nám často chybí řešení čili informace. Včetně odpovědí, proč jsme v depresi. Říkám, že i přes fakt, že člověk nevěří v reinkarnaci a tudíž v karmu, ať už ji chápeme jakkoliv, tak nám tato idea může pomoct si vysvětlit, proč se nám děje to, co se děje. Uleví nám. Můžeme totiž přestat hledat odpovědi, které se nám nedostávají. Jakákoliv úleva ve stavu stresu a deprese je dobrá.
Příčinou deprese může být situace, aktuální či z minulosti, kterou jsme ne(do)řešili. Samozřejmě důvodem může být také dlouhodobý nedostatek potřebných biogenních prvků, přísun toxických prvků atd. Nicméně, při dlouhodobých stresech tělo rychleji zpracovává energii, takže stejně k úbytku biogenních prvků dojde, protože v depresích na své zdraví moc často nepřemýšlíme, abychom navýšili vitamíny, minerály apod.
Ani stres nemusí být špatný, může být motivátorem. Jakmile ale stres nebalancujeme nějakou relevantní úlevou, může nás přemoct. A víme, co následuje. Závislosti jsou (pouhým) dopadem.
Odměna
Občas můžeme poděkovat rodičům nebo příbuzným za odměňování jídlem nebo přímo něčím sladkým. Odměny jsou u nás lidí využívány napříč životem a v různých oblastech, stejně tak i trest. Jsou to účinné manipulativní techniky, a to obě dvě.
Jakmile dětem dáváme odměnu formou jídla, sladkého, pohádkou, (drahým) dárkem či hraním (na počítači apod.), děti aktivitu přijímají za přirozenou a očekávají ji při každém dalším obdobném činu. Děláme z dětí závisláky, a v horším případě se pak divíme, že ty děti stále něco vyžadují. Nakonec si někteří tento program, který ale není původně jejich, přenáší do dospělosti, a vyžadují… odměnu.
Odměnou jsou i sociální dávky a jiná pomoc, kdy z druhých v rámci neuvědomělé solidarity, nebo spíš z pocitu viny, z pocitů plynoucí z vlastní neschopnosti se postavit těžkým životním zkušenostem a dalšího projektování sebe do druhých, dokážeme udělat závisláky. Na které se pak ale nemůžeme zlobit.
Společnost
Někteří z nás bývají neradi sami, mají radši společnost, sami často říkávají, že neumí být sami.
Než nad sebou přebereme zodpovědnost díky dostatku nabytých zkušeností a s tím spojenou samostatnost, tak v nás přetrvává přednastavený DNA program na přežití, který je takový animální, což se váže na fakt, že se sdružujeme a udržujeme se „ve smečce“, která pomůže, zajistí, nakrmí, zabezpečí atd.
Nakonec bychom ale měli dojít zase k jednotě, tentokrát už jako vyzrálí a samostatní jedinci. Jednoduše řečeno, procházíme vývojem. I takové uvědomění nám může pomoct si poradit se stavy, do kterých upadáme. Informace nám pomáhají porozumět sobě i okolí. Vývoj není špatně, možná není potřeba se trápit kvůli své přirozenosti a hledat nějaká řešení, když ani není co hledat.
Může to být pouze náš pocit, jakási nízká sebedůvěra a neznalost sebe samotného, že něco nejsme schopni zajistit. Nebo se může jednat o naší nezkušenost. Případně o naší neochotu. Každopádně, chceme-li pokořit závislost, potřebujeme si přiznat svůj reálný stav (ne)vyzrálosti, a to nehledě na náš věk.
Jakmile se cítíme sami, hledáme naplnění prázdnoty, a co najdeme po ruce…? Obvyklé rychlé náhražky.
Donald J. Mottin, který mi byl předlohou pro tento článek a který se zaměřuje na hubnutí, píše, že klientům nadhodí vtipem představu, jak doma při sezení na gauči a koukání se na televizi mají obě ruce okolo velkého melounu. Což klienty pobaví a tím si zapamatují tuto představu, jenž se jim vybaví právě při těch chvílích sezení a sledování televize, kdy by normálně vstali a šli si pro jídlo. V podstatě se v danou chvíli rozptýlí a tím neposlechnou svůj původní program „běž to zajíst“. Rozptýlení vtipnou představou či slovem ve spojení s danou chvílí, kdy jednáme automatizovaně, je poměrně znám, protože funguje.
Denní doba
Není výjimkou, že máme naučený čas jídla. Fungujeme na automatizovaných programech a můžeme se každý za sebe zamyslet, zda v těchto časech se jen nespustí očekávaný program v mysli, namísto faktu, že tělo opravdu vyžaduje (další) přísun potravy a živin.
Naše aktivity míváme obecně spojené s nějakou denní dobou. A stejně tak dobu jídla míváme spojenou ještě s dalšími aktivitami. Ráno se musíme najíst, abychom měli sílu na celý den, protože nás čeká práce, zátěž, stres, učení apod. V poledne míváme přestávku mezi prací či učením. Večer před spaním, či po práci a jiných aktivitách, se musíme zase doplnit. Nebo jdeme na nějakou akci, při které společensky jíme. Případně už máme konečně klid na jídlo.
Je určitě mnoho různých situací, ale co se stane, když snížíme nebo odebereme některé aktivity? Budeme jíst stejně? Nebo naopak, co se stane při zvýšení aktivit, máme-li jich málo? A co třetí možnost, co se stane, když přerušíme (mentálně) napojení jídla na cokoliv dalšího, na jakékoliv další aktivity?
Každý by si měl najít svůj vlastní rytmus (ne převzatý od druhých), objem a skladbu vzhledem také ke svým (ne)aktivitám, ke schopnostem těla trávit různé potraviny a vzhledem ke svému zažívání.
Individuální přístup platí pro naše ostatní aktivity, stejně tak pro naše závislosti. Potřebujeme se večer koukat na televizi až do usnutí? Potřebujeme o víkendu pít alkohol? Potřebujeme viset na monitorech? Potřebujeme na vše reagovat? Potřebujeme „všechno“ vědět? Co nás k tomu skutečně vede? Hlad reálný nebo jen pocitový, či úplně jiná potřeba…? Kolik času a energie nám to vezme? Na co jiného bychom mohli tento čas a energii využít?
Předcházení
Zajímavý faktor, kdy jdeme něco udělat dopředu. Najíst se, abychom potom neměli hlad, nebo vzít si pro jistotu prášek na případnou bolest, lok alkoholu na uklidnění z nadcházející situace apod.
Očekáváme, že cosi nekomfortního přijde, a proto jednáme preventivně. Jenže očekávání je zabiják příležitostí, protože se míjí s realitou. Zbytečně jednáme, aniž by nastala hrozba či jiný očekávaný stav. Zaháníme tím pocit strachu, protože nevíme, co skutečně bude, tak radši jednáme a věříme, že tím předejdeme obávané situaci. Nikdy pak nezjistíme, že by ta situace bývala opravdu nastala či nenastala, a jak bychom bývali zareagovali.
Stáváme se tím závislými na své (ne)víře, kterou si upevňujeme svou prevencí. Manipulujeme sami sebou. Přestáváme si věřit, že bychom danou situaci v klidu zvládli, jakmile by reálně nastala. Nepřekonáváme se, a tím nenabíráme důležité zkušenosti, čímž se navíc obíráme o svůj růst a vyzrálost, a tím se čím dál více bojíme. A to třeba až do bodu, kdy se bojíme všeho a hledáme jakákoliv externí řešení, která se nám nabízí, aniž bychom tušili, co vlastně přijímáme a zda nám skutečně pomohou.
Z „nevíme“ se dostáváme do jiného „nevíme“, v důsledku si vůbec nepomůžeme. Spíš se zacyklíme a noříme se hlouběji a hlouběji do svého strachu, iluze řešení a jsme pro okolí lehce manipulovatelní.
Závislosti obecně
Závislosti jsou pro mne obecně náhražkou a dopadem. Ani kouření nebo pití alkoholu se nestane závislostí, pokud se dokážeme sami naplnit tím, čím zrovna chceme. Pokud se umíme překonávat a víme, že se překonat umíme.
Jsme-li ještě mladými a nezkušenými dušemi, případně dobitými, pak je pro náš růst důležité okolní prostředí, ale to se dostáváme k jiné úrovni a ke společenské zodpovědnosti, se kterou se zametlo tak, že ji teď mnozí zaměňují s útlakem.
Závislost vzniká ve spojení s negativními pocity, s negativními zážitky, s negativním naplněním čili nedostatkem. Jakmile máme něčeho nedostatek, hledáme i toužíme po doplnění. V horších kombinacích máme třeba nedostatek pozornosti a nadbytek času, což je mnoho prostoru pro doplnění, a nezaplníme-li si prostor sami třeba příjemnými koníčky, něco nebo někdo si k nám najde cestu…
Závislost je pro člověka hrozbou. Ale třeba si máme zažít všechno, ať už v tomto životě nebo jiném – možná nás to prostě nemine, tak hlavu vzhůru a přestaňte ledabyle odsuzovat druhé za prožívání jejich zkušeností.
Hypnóza
Hypnoterapie jsou uzpůsobené právě pro hledání příčin problémů, přednastavení nového přístupu, jednání a zahojení starých ran. V hypnóze dokončujeme staré příběhy z naší knihovny – mysli. Hypnóza je soustředěný stav daného člověka, který umožňuje jít hluboko do jeho mysli, do podvědomí.
Jakýkoliv soustředěný stav je dobrý na myšlení a na naslouchání sebe samotných. Jakékoliv pozastavení se nad naší situací a prožitými zkušenostmi může pomoci předejít v důsledku třeba i závislosti. Pokud potřebujete radu a podporu, vyhledejte ji. Sice někteří jedinci si asi hrdinsky vybrali, že v tomto životě projdou náročnými zkušenostmi sami, ale to rozhodně neplatí pro každého. Byť si to asi moc často neuvědomujeme, jsme v tom (životě) spolu, protože nežijeme každý z nás na izolovaném ostrově, že je to tak?
zdroj foto: https://pixabay.com/users/sarahrichterart-1546275/
Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.