„Věda o klimatu by měla být méně politická, zatímco politika v oblasti klimatu by měla být více vědecká...“

Publikace World Climate Declaration (WCD) podepsaná 1200 vědci a profesionály upozorňuje, že neexistuje žádná klimatická krize a vyzývá, aby:

„Věda o klimatu by měla být méně politická, zatímco politika v oblasti klimatu by měla být více vědecká. Vědci by se měli otevřeně zabývat pochybnostmi a přeháněním ve svých předpovědích globálního oteplování, zatímco politici by měli nezaujatě počítat se skutečnými náklady i imaginární přínosy svých politických opatření.„

Zdroj a originál publikace: https://clintel.org/wp-content/uploads/2022/06/WCD-version-06272215121.pdf

Začnu obecně. Život je proces, vývoj. Průběžně poznáváme rozsahy možných zkušeností, rozsah od dobra až ke zlu, od extrému k extrému, od jedné strany po druhou. Proto si v nějaký moment si zažijeme dobro a v jiný moment zlo, zjednodušeně řečeno. Poznáme-li celý rozsah zkušenosti, můžeme si vhodně vybrat, co nám vyhovuje – dobro, zlo, nebo cokoliv mezi tím. Poznáme-li pouze část zkušenosti, třeba pouze zlo, pak si svou cestu vybíráme pouze v poznané části zla. Proto je pro manipulanty (včetně rodičů) ideální začít u dětí a poskytnout dětem pouze tu část poznání, kterou manipulanti pro sebe uznají za vhodnou. Také pro každého jedince nastává vhodný okamžik na svou realizaci, takže nastane okamžik vhodný pro komunistu, pro nacionalistu i pro demokrata, liberála a pro jakékoliv odlišení, ve které člověk věří. Každý dostane svou šanci, každý dostane možnost poznat extrém. Momentálně je prostor pro extrém, ve kterém se cítí nejlépe neuvědomělost a nevyzrálost, které ráda zneužívá manipulace.

Extrémy jsou tedy velmi přirozeným jevem. Když zatížíte jednu misku vah na maximum, tak se druhá ocitne v opačném extrému. Jakmile zátěž odebereme, tak co se stane? Misky vyletí do svého diametrálního opaku a jsou opět v extrému. Až následně se postupně vyrovnávají. To je takový jednoduchý princip (ne)vyrovnanosti. Pokud budeme dlouho v depresi a najednou ji odbouráme, dostáváme se běžně do euforie kytičkového a sluníčkového života. Případně jen máme potřebu vyhledávat opak, tedy naprostou pozitivitu. Dalším příkladem může být osvobození se od dlouhodobého útlaku. Chceme věřit už jen v opak a hlavně se nevrátit k útlaku. Nebo když ukončíme vztah, který pro nás byl vězením, tak nějakou chvíli nechceme mít už žádný vztah. Jdeme z extrému do extrému. Což není špatně, jen si procházíme svým přirozeným procesem ustálení po tom našem poznání extrému.

Proto ani nevnímám negativně, že si na úrovni společnosti nebo civilizace procházíme svým poznáním extrémů, patří to k našemu vývoji. Co už ovšem vnímám jinak, jsou uměle vytvářené extrémy, respektive umělá extrémistická podpora různých hnutí, názorů a svobodných rozhodnutí, a to včetně nesmyslného upřednostňování jedné strany (maximálně zatížená miska), čímž opět logicky dochází k utlačení druhých (miska v druhém maximu). Dostáváme se tedy do umělého vytváření extrémní nevyrovnanosti.

Poznání extrému je dobrá zkušenost. Ale setrváváním v extrému se dostáváme do obsese, čímž pro nás nastává jakási stopka, kdy žádné nové poznání nám tento stav nepřináší. V obsesi se plně soustředíme na jednu záležitost, nevnímáme okolí a náš vývoj i poznání stojí, což může být i frustrující – ideální stav pro manipulanty.

Běžný člověk na umělé zásahy čili manipulace reaguje občas se zpožděním, protože dává prostor druhým na vyjádření či vyřádění se, případně je zahlcen jinými vlivy nebo manipulaci (zatím) není schopen rozpoznat. Ještě pomalejší je samozřejmě reakce společnosti nebo civilizace. Ovšem v nějaký moment se člověk i společnost začne opět přirozeně vracet k větší či menší vyrovnanosti.

Možná nastává chvíle, kdy už extrémy a extrémistické podporování jedné strany (misky) přestává fungovat pro ty, kterým nejsou tyto extrémy vlastní. Možná také nastává chvíle, kdy se začneme propojovat a spojovat svůj hlas ve prospěch vyrovnanosti a rozumu.

Ovšem je potřeba počítat s odporem, ne všichni se budou chtít vrátit z jejich extrémů, protože byli uměle a bez práce vyzvednuti na podstavec, na kterých měli výhody i pozornost. Možná jim také procházelo vyžadování podpory, ochrany a pomoci. Možná už jsou závislí na pomoci a druhých, nevím. Co ale vím je, že prozření do reality bolí… A že velmi často jinou cestou poznání ani nepřichází.

O odporu lidí či skupin vytvářející tyto umělé extrémy ani nemá smysl mluvit. Pokud vloží někdo takovou masu energie do svých záměrů, asi také udělá maximum, aby záměr zrealizoval hlava nehlava. Nemá ani smysl tyto lidi či skupiny řešit, hledat je nebo přemýšlet nad jejich cílem. To je zbytečně vydaná energie. S nimi přeci nežijeme, nechodíme s nimi denně do práce, nemluvíme s nimi. Hledejme řešení spíš s nejbližším okolím, případně v rámci různých oblastí včetně profesí, kde jsme schopni řešení reálně najít, a možná i rovnou aplikovat.

Jsem vděčná za každé společné vyjádření názorů, které nejsou založené pouze na jednostranné víře. Jsem vděčná za skutečné diskuze bez emociálních zatmění i za vyzývání k návratu k rozumu čili vyrovnanosti. A jedním z podnětů a výzev je pro mne právě i zmíněná publikace WCD.

Komentář k samotné publikaci WCD:

Zaznamenala jsem názory, že lidé podepsaní pod touto publikací nejsou odborníci a že chybí data. Nemyslím si, že záměrem by měla být publikace s daty, když publikace vyzývá k přehodnocení dat a vlivů na klimatické změny. Naprosto souhlasím s hlavní myšlenkou publikace, že „Věda o klimatu by měla být méně politická, zatímco politika v oblasti klimatu by měla být více vědecká.“. K souhlasu s takovou výzvou snad nepotřebujeme být experti na klimatické změny.

Sama bych k diskuzi předložila pár svých myšlenek a podnětů k zamyšlení. Nastavujeme drastická opatření, kdy zase a opět ani nebudeme schopni říct a poznat, zda jsme něco zlepšili, nebo co zapříčinilo zlepšení. Mám obavu, že to vyplývá i z naší nevědomosti, co je čím doopravdy způsobeno a do jaké míry člověk dokáže ovlivnit takový proces jako je klima, a to navíc v takové míře, aby byl dopad trvalý či zničující. Pokud nejsme schopni rozpoznat nebo jen přijmout jiný vliv příčiny změny klimatu, pak nám automaticky vyplyne, že to musí vina člověka. Co když planeta neustále reaguje a zajišťuje neustálý proces obnovy? Pokud ano, můžeme se stavět na hlavu a nic neovlivníme, protože si planeta sama poradí. Jen toho kdosi zneužije, té naší nevědomosti, a může pak říct, jak jsme úžasní, že jsme pomohli ke změně. A naopak, možná dochází k přirozené změně planety a jejího klimatu, takže třeba roky budou probíhat změny, čehož opět může kdosi zneužít a celé roky říkat, jak my lidé způsobujeme tyto změny a celé roky budeme muset platit a omezovat se. Zase musíme dojít až do extrému, než zjistíme, že opatření nefungují?

Samozřejmě, že své okolí ovlivňujeme, ale dopad je dočasný, navíc dopady dokážeme řešit a regulovat. Jak ale konkrétně vyřešíme aktuální hory odpadu třeba koupí elektrického auta? Nebo přechod na elektrickou energii obecně, bude elektřina naším novým zdrojem potravy, když rušíme farmy a měli bychom minimalizovat příjem živočišné potravy? Výhodu obecně nevnímám v jednom zdroji energie, který ještě stále z většiny vyrábíme. Ale také kvůli diversifikaci rizik. Momentálně nevím, zda už Čína dokončila své umělé slunce, ale pokud ne, neumím si představit, co by mohlo v budoucnu zajistit globální potřeby elektrické energie. Nařízené zavírání farem nebo snižování konzumace masa považuji za záměr v neprospěch lidí, protože z analýzy nemít plnohodnotnou potravu nebo snížit plyn, který nás neomezuje, mám jasný výsledek. Zároveň z biologického odpadu se dá vytvořit bioplyn, který dál slouží jako zdroj elektřiny. Pomalu bych řekla, že se snažíme měřit strach z rizika s reálnými potřebnými zdroji, což mi přijde nepoměřitelné. Navíc bych řekla, že jde o strach z rizika, které může nastat až v naprostém extrému, ke kterému máme velmi daleko.

Jaké jsou vůbec parametry stavu, ve kterém budeme vědět, že jsme úspěšně zamezili destrukci klimatu? Jak víme kdy, čím a v jakém rozsahu dojde k destrukci klimatu? (koukněte na studii na konci článku) Jakým způsobe měříme aktuální stav? Nedávno jsme přišli na nevhodné měření teplot měřáky v/na betonových plochách, které udržují vyšší teplotu i po dešti, zatímco veškeré okolí je deštěm zchlazeno. Jak dále budeme měřit úspěch po implementaci opatření? V počtu koupených elektrických aut, kol a koloběžek? Ve zvýšené výrobě a spotřebě elektřiny? Ve zvýšeném odpadu baterií? Snížení odpadu obecně z výroby by bylo určitě vhodné a měřitelné. Kdo třeba ale určí správný poměr oxidu uhličitého či dalších přirozených plynů na Zemi? Jak je do měření zakomponován přirozený vývoj planety, její cykly a přírodní vlivy? Jak obyčejný člověk pozná, že změna nastala? Jak člověk pozná rozdíl v běžném životě? V čem konkrétně člověk zaznamená dopad svého přičinění? Asi v momentu, kdy uvěří, že opatření jsou potřebná, že jakákoliv změna nastala a jsme zachráněni, nevím.

Víra je silná a celý náš život je založen na naší víře. Fakta obecně moc neřešíme, většinou jen v něco buď věříme, nebo naopak nevěříme. Mnohá fakta jednoduše (zatím) neznáme, proto jsme také logicky odkázáni pouze na svou víru. Věříme třeba, že nás něco ohrožuje a že situaci nepřekonáme. Nejsme manipulováni přes strach, ale přes naši víru. Nemáme-li víru, pak máme nedostatek víry, z čehož vyplyne pocit strachu z nedostatku. Máme totiž nedostatek informací. Pak už záleží na jedinci a jeho vyzrálosti, zda v danou chvíli nad jedincem převezme kontrolu jeho přednastavený lidský autopilot instinktů přežití a vědomou kontrolu ztrácí, anebo situaci vědomě překoná analýzou reálnosti hrozby a svých schopností a pocit nejistoty ho neovládne, takže nezačne panikařit a jedná v rámci své uvědomělosti. Samozřejmě, že jsme každý jinak vyzrálý, nehledě na svůj aktuální věk. Nazývat (zatím) nevyzrálé lidi ovcemi není moc vyzrálé, že? Každý máme jiné tempo ve vývoji, a faktem je, že existujeme tak, abychom ani nebyli všichni stejní. Proč? Nemohli bychom si dávat to množství zkušeností, jaké nám umožňuje právě naše aktuální různorodost. Takže pokud se vysmíváme druhým, vysmíváme se přirozenosti a existenci, což už chce notnou dávku odvahy pro tak ohromné ego. Ta naše neuvědomělost… Kdoví kdo se nám vysmívá v naší neuvědomělosti možná právě ohledně klimatických změn…

Co když je oteplování součástí přirozené změny či cyklu Země? Pokud totiž oteplování v důsledku způsobí pozastavení Golfského proudu, pak může nastat malá doba ledová, která tu už zřejmě párkrát byla. Tedy alespoň na severní polokouli. A zpětně vzato, pokud zde v minulosti nastaly malé doby ledové, tak možná dochází častěji ke změnám klimatu, včetně třeba změn v Golfském proudu. Takže co když mají pravdu obě strany, tj. v periodách přichází oteplování, které ovšem může být následováno (prudkým) ochlazením? Pak mě jen napadá, budou v mrazu jezdit elektrická auta? Jak půjde elektřina?

Chápu, že je tu riziko našich lidských dopadů, nicméně rizika se dají řídit v rámci dostupných možností. Možnostmi jsou lokální a dočasná řešení, protože potřebujeme průběžně vhodně reagovat na změny a potřeby, což nelze realizovat v rámci plošných nařízení. I smog je ve městě, za městem už není. Potřebujeme tedy omezovat cokoliv za městem? Nebo proč třeba měníme plastová brčka za jiný materiál v plastovém obalu? Potřebujeme vůbec brčka? Možná někdo ano, tak ať klidně výrobce nechá plastová brčka, ale za zpracování odpadu plastů bude platit daň. Výrobce zdraží výrobek a spotřebitel dá vědět svou reakcí, zda se obejde bez brčka nebo si připlatí. Ale není přeci potřeba zavádět plošné omezení či zákaz brček. Řešení se dá najít, pokud se chce najít.

Navíc, nehledě na publikaci nebo jakýkoliv Green Deal, opravdu si myslíme, že my sami od sebe nejsme schopni za sebe udělat nějaký krok ke změně? Dnes tolik lidí šetří na energiích, kupují potraviny bez obalu, omezují plasty, sázejí stromy, kupují i elektrické dopravní prostředky či hybridy, jezdí méně autem a recyklují všechno možné. Dokonce množstevně popíráme své přirozené potřeby živočišné potravy. Obdobně i mnoho společností má v plánu snížit uhlíkovou stopu. Takže evidentně nejsme tak nezodpovědní či necitelní, abychom se potřebovali nechat trestat nebo se nechali omezovat, je to tak? I kdyby některé země nic neřešili, pořád je situace zvládnutelná. Myslím, že si dostatečně uvědomujeme, že můžeme ovlivnit prostředí, ve kterém bezprostředně žijeme.

Green Deal sama vnímám jako změnu, ale bez neurčitého pozitivního dopadu na změnu klimatu. Navíc, firmy si stejně můžou kupovat odpustky emisí, třeba na jižním pólu, takže lokálně se zřejmě řešit problém nepotřebuje, což je pro mě jasná zpráva. Já za druhé nechci a ani nemůžu převzít jejich zodpovědnost za jejich aktivity. Proto pro mne nemá smysl takovou změnu podporovat. Změně mohu napomoct vlastními dobrovolnými kroky, které dělám už roky, aniž by mi kdokoliv cokoliv nařizoval.

A jedna zajímavá studie navíc…

Našla jsem studii z roku 2010, ve které se říká: „Autoři se rozhodli zaměřit na oxid uhličitý, protože jeho koncentrace v běžném cigaretovém kouři je asi 200x vyšší než v atmosféře.“.

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/20387988/

Studie byla provedena na myších, tak relevance výsledků pro mne není moc velká. Je potřeba brát v potaz jinou existující studii, která prokazuje, že někteří lidé mají velkou schopnost detoxikace, jenž si poradí i s cigaretovým kouřem a plíce mají bez poškození až do smrti, případně do vysokého věku, kdy celé tělo obecně přestává být odolné a funkční, takže podlehnout můžeme i respiračnímu onemocnění. Nevím, jak je tom myška s takovou detoxikací…?

Každopádně, rozumíme, že cigaretový kouř má 200x větší množství CO2 než je v atmosféře? Co bychom museli dělat, abychom my lidé vyprodukovali o 200x více CO2? Navíc, když je CO2 součástí neustálého cyklu klimatu a našich životů, kdy si s florou neustále C02 vyměňujeme za kyslík, takže i množství CO2 je přirozeně nestálý. A navíc, když CO2 je těžší než vzduch a proto nijak zvlášť ve velkém necestuje, ale klesá (pak jižní pól je logicky ideálním místem pro čistý vzduch a emisní odpustky). Takže budeme-li měřit koncentraci CO2 v ulicích měst nebo v lesích, pak lokálně může být koncentrace vysoká. Pak také je ale logické, že potřeba opatření je téměř vždy jen lokální. Navíc, kdy lidé už snižují svou uhlíkovou stopu. Zatímco svou digitální stopu rozšiřují. Jako obvykle, pouze přesouváme svou pozornost a své zdroje… Takovým přesouváním se udržuje i umělá neustálá změna a „nové“ příležitosti, na kterých se obohatí ti, kteří změnu řídí nebo pochopí tento proces, a ostatní lidé pro ně stále tyto změny realizují, čímž si ovšem lidé ubírají prostor pro realizace své, ze kterých by sami něco získali.

Máme volbu, buď pracujeme pro druhé, nebo pracujeme pro sebe. Buď bereme odpovědnost za druhé, anebo bereme odpovědnost za sebe. Buď se necháme kontrolovat, anebo kontrolujeme sebe. Buď věříme druhým, nebo věříme sobě. Buď chceme řešit okolí a druhé, nebo řešíme sebe. Buď se spoléháme na externí prostředky a pomoc, nebo se spoléháme na sebe a svou vlastní výbavu. Přesouváme svou moc, kontrolu, zodpovědnost i náš zájem.

Pokud byste byli otevřeni diskuzi, chtěli říct či zaslat informace, které máte Vy, stačí se ozvat. Sami proti „pánům Panům (PANika)“ moc nezmůžeme a nevyslyší nás, pokud my nebudeme slyšet.