Nenechte si namluvit, že s čím dál větší cenzurou budete chráněni. Nenechte si namluvit, že strana ukazující prstem na stranu druhou je automaticky dobrá a věrohodná. Je jen na vás, čemu (ne)chcete věřit. Nemáte moc možností si ověřit, co je pravda, ani co není. Zvlášť v dnešním světě, kdy se ztrácíme v množství neužitečných až nicneříkajících informací. Každopádně, rozlišujte mezi cenzurou nezbytně nutnou a účelovou, mezi cenzurou a vlastním strachem, nebo cenzurou a obchodem s vaším strachem.
Platí, že nevím = chybí mi informace = strach. Proto dostáváme polovičaté informace, proto dostáváme emocionálně zabarvené informace. Proto se nám nechce dávat jasné, konkrétní a úplné informace. Máme-li strach, obracíme se na druhé. A ti jsou připraveni nabídnout cokoliv…
Není výjimkou, že skáčeme na lep, že musíme vše vědět, komentovat, číst a sledovat na sociálních médiích apod. Přitom jde spíš o rozptýlení pozornosti za využití naší neuvědomělosti a strachu nevědět, protože bychom pak mohli vypadat hloupě. Je ovšem rozdíl mezi hledáním (užitečných a potřebných) informací s následným využitím a povrchním ládováním se (jakýmikoliv) informacemi, které pro nás nemají přidanou hodnotu.
Co například potřebujete vědět každý den o politice, o děním doma i ve světě? Potřebujete dokola sledovat, že třeba vláda neumí hospodařit? Nebylo by lepší vyřešit lidi ve vládě a jejich práva, zodpovědnosti a kontrolu nad nimi? Proč se zbytečně soustředit na informace, kterými nic nevyřešíte, a jen nám ubírají čas, energii a nervy? Myslím, že platí nejen Čapkovo „Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí“, ale také „nesledujte dění, spíš dění sami tvarujte“, pokud někdo něco takového řekl.
Pro lepší představu používám u těchto nálepek přirovnání, že se necháme nalákat do víru, který nás lapí, stáhne, nakonec semele a odhodí v nejlepším případě jen se zlomeninami. Takové tornádo, to jsme přeci jen už viděli i u nás. Nejde jen o vír, kdy se honíme za nálepkami, obdobným vírem, který nás může stáhnout, jsou i různé komentáře (původně novinařina), které vyvolávají jen zlobu, nenávist a rozdělování společnosti. Nebo právě výroky a kroky vládních činitelů. Což bude pokračovat, dokud nezačneme tvarovat jiné dění.
Informace potřebujeme, a pokud se nenaučíme být obezřetní přes nabývání zkušeností (vč. chyb), tak se stejně nebudeme umět ochránit. Druhý člověk, ani stát, nezajistí přímo naší ochranu. Stát naopak počítá s kolaterálními ztrátami ve všech směrech. Snad bychom si už my občané měli říct a rozhodnout se, co vůbec od státu chceme a co jsme ochotni si zaplatit sami a co by měl platit stát, resp. poplatníci občanům a za jakých podmínek. Zájem na tom máme pouze my… Nicméně, jaké informace každý máme k vhodnému posouzení a rozhodnutí, co chceme a potřebujeme?
Informace neútočí, z informací si máme vybírat, co zrovna potřebujeme. Stejně jako když máme hlad, tak do sebe přeci nenacpeme všechno jídlo, které máme po ruce, ale vybereme si, co jíst chceme či potřebujeme. Jíme-li společně, rozhodujeme se společně nebo vybíráme, co chutná všem, případně se střídáme. Vždy najdeme řešení.
Osobně z lidí nedělám žádné chudinky, které by si neuměly poradit. Lidé si umí poradit, byť v rámci svých schopností. Radši druhým umožním se překonat a zjistit si, že situaci zvládnou, aby si následně uměli pomoct nejlépe sami. Nechávat druhé ve své nevyzrálosti a v neustálém strachu, kdy se stávají závislými na druhých, mi nepřijde jako lepší varianta.
Proto neuznávám výroky typu, že na něco nejsme připraveni, a proto bychom radši neměli nic dělat a měli bychom místo toho přijmout „ochranu“ nebo „vedení“, ovšem za cenu omezení možností, růstu a naší svobody. Nebudu přijímat ubohou manipulaci. Nechci se dobrovolně nechávat uzavřít do klece, a pokud se druzí postaví manipulaci, podpořím je = (chybějící) společenská zodpovědnost. Nežijeme na ostrově, žijeme tu pospolu.
I kdybychom se nechali uvést do další izolace jako společnost, ale tentokrát třeba do informační izolace, kdy autority využijí systém v rámci projektu Fénix. Fénix je složen ze subjektů zajišťující internetové služby a v případě zahlcení sítě (např. DDoS útok) se koordinovaně odpojí a zajistí funkčnost „vnitřního internetu“, čili odstřihnou spojení ČR od okolí. Jak budeme my lidé vědět, že takový akt je nutný? Kdo o tom rozhodne? Jak my lidé budeme vědět, že už můžeme z ulity vylézt, když nebudeme mít informace z okolí? Co jsme si vzali z nedávných zkušeností s aplikací izolací a jiných nestandardních stavů státu? Poučili jsme se, nebo budeme (opět) jen věřit? Věřit je snad ten poslední přístup, který bychom měli uplatňovat vůči autoritám, a to i k těm „hodným“ autoritám.
Mimochodem, jak vám konkrétně pomůže, když se vy necháte omezovat a ti, kterých se bojíte, že by vám informacemi mohli ublížit, budou dál v klidu svobodně žít a třeba i hledat další možnosti v šíření svých zájmů a informací? Ti, kteří budou dál volní, tak budou růst a sílit. Jste si jisti, že nechcete alespoň udržovat krok do chvíle, než si přijdete na způsob, jak se jim vyvarovat nebo jak vhodně reagovat na hrozby z okolí? Jste si jisti, že chcete oproti druhým stagnovat nebo dokonce degradovat své možnosti, schopnosti a znalosti?
Samozřejmě, že nejvhodnější by byly pouze užitečné a pravdivé informace, ale stačí si uvědomit, v jakém světě žijeme a opakovat si – kdo má informace, ten má moc. A ti mocní nebudou chtít o svou moc přijít. Informace samy od sebe nikoho neohrožují. Už proto soustředění se na dezinformace je nesmyslné. Občas nevím, zda u různých rádoby bojů s dezinformacemi jde o pokus se zviditelnit, o komplex mesiáše nebo o pouhou neuvědomělost. Ve finále to není důležité, důležitý je dopad na společnost a ten snad jsme schopni vidět…
Co vlastně uděláte, když se vám podaří najít zdroj dezinformace? Dokážete si uvědomit, že téměř každý z nás byl nebo stále je misinformátorem nebo dezinformátorem? Nebo jste nikdy nezalhali? Nepřesvědčujete sami sebe o něčem – že jste úžasní nebo naopak neschopní něčeho dosáhnout, že vás každý/á musí (ne)chtít? Nikdy jste nevědomky nešířili neověřené informace (od nejbližších), které se ukázaly jako ne zcela pravdivé? Chcete být soudcem pravdy? (To je moje oblíbená část, když se snažíme soudit druhé.) Řekněte si nahlas, jak konkrétně byste se sami chtěli za své jednání posuzovat a odsoudit, jak konkrétně byste (ne)chtěli, aby vás druzí posuzovali a odsuzovali. Navíc, jak chcete posuzovat pravdu, když je subjektivní? Dva lidé popíší stejnou situaci odlišně.
Stále platí, že osvěta a (neustálé) poznávání může ochránit. Nevyzrálost a udržování v nevyzrálosti nás ohrožuje a pak nám nezbývá, než se spolehnout na ochranu od druhých, což je samo o sobě vždy riziko v našem světě. Především od druhých lidí, kteří nás neznají a nemají ani tušení, co potřebujeme, natož aby měli konkrétně o nás zájem. Nechtějte od druhých, aby byli vámi nebo se stali někým jiným dle vašeho přání, to je dost manipulativní. Jsme-li sami otevřeni manipulaci (byť jen u druhých), dáváme si sami na čelo nálepku „manipulaci uznávám“, a věřte, že si ji někdo všimne a využije tohoto lákavého vybízení dle libosti.
Pokud pouze ze svého strachu podlehnete nátlakům a přijmete či dovolíte například plošnou cenzuru a autoritám tím umožníte bezprecedentní moc jediné pravdy, dovolíte, že vaše blízké okolí a lidé ve společnosti přijdou o informace, které umí využít a nebojí se jich. Navíc přijdou o možnosti postavit se autoritám, které i vás ve finále mohou jednoduše utlačovat. Neubírejte sobě i druhým, kteří vám skutečně mohou přímo či nepřímo pomoct, možnosti a svobodu. Neničte si zbytečně příležitosti.
Radši zaberte, hledejte si své cesty, jak překonáte svůj strach, naslouchejte všem stranám, aniž byste cokoliv přijali a vyčkejte, jak se věci vyvinou a kdo se jak projeví. Nebo chcete následovat druhé? Kdo asi tak hledá podporu neuvědomělých a ukřičených lidí…? Kdo asi tak utlačuje informovanost, kritiku a svobodu? Že by někdo, kdo se bojí, že je druhý konfrontuje, odhalí a nebude následovat jejich osobní záměr?
„Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ – Martin Niemöller
Zdroj foto: https://pixabay.com/users/geralt-9301/
Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.