Jsme ničitelé?

Ano. Jsme součástí existence, ve které neustále dochází k tvoření a ničení, vzniku a zániku. Lidé také tvoří a ničí. I my jsme ničiteli. Ovšem máme volbu, co a jak ničit budeme. 

Pořád si domýšlíme, jak hrozní nebo báječní jsme. Lítáme od extrému k extrému. Což je v pořádku v rámci poznávání a následného hledání svého středu. 

Jakmile se ale obsesivně zaměříme na jeden bod (že vše ničíme), zastavíme svůj vývoj, kdy nejsme schopni pracovat s dalšími informacemi, které nám jinak rozšíří pochopení (že máme volbu v ničení, tvoříme, chybí nám informace či zkušenosti). 

Už fakt, že jsme extrémisti, nebo že se necháme vlákat do extrémů, z nás dělá jen děti, které se zatím pouze učí poznávat. Vždycky mě rozesměje idea, že jsme nejinteligentnějšími bytostmi ve vesmíru. 

Napadlo mne, že budu ničitel ignorace. Ale to je hloupost, možná ignorace sama o sobě 🙂 I ignorace je totiž součást vývoje a poznání, je to také extrém. Už proto nás ignorance může ohrožovat. 

Pokud tedy budu ničit, pak si vyberu “ničení” zbytečného plošného informačního vězení a diktátu v názorech či volbách. To můžu udělat sama, i sama pro sebe. Nemám totiž potřebu zachraňovat svět, co já totiž vím, jestli chce být kdokoliv zachráněn, že?

I když není radostné pozorování tendencí extrémních podpor neuvědomělosti a nevyzrálosti. Mladé, kteří se hledají,  podporujeme v hledaní extrémů, ve kterých se pak mnohdy euforicky neuvědoměle topí. Kdy se nevyvíjí a zůstávají dětmi, které jsou za to vychvalovány a odměňovány.

Pokud známe riziko, tak hledáme příčinu rizika a následně hledáme reálné, vhodné a především lokální opatření. Odkud asi tak jdou jednotlivé tendence – rizika směřující k extrémům? Kde je potřeba realizovat lokální opatření? Jaké možnosti jsou mé vlastní lokální, můžu se jim sama vyhnout? Můžu třeba diskutovat a vést děti i mladé k osvětě a pochopení, případně kdo může?

Pokud je “kolega” v obsesi, v pořádku, jen ať se mě nesnaží stáhnout do jeho obsese, do jeho stagnace, tunelového vidění a/nebo silné víry – k víře (či manipulativním nabídkám „řešení“) se obracíme, když nám chybí relevantní informace, ať už externí nebo naše vnitřní, tedy nabyté z vlastních zkušeností.

Pokud je extrém uvědomělou volbou „kolegy“, pak lze pouze respektovat naše volby, mou i jeho. Volbu druhého ničit nechci, i kdyby to šlo. Volba druhého mě nemá co rozčilovat, můj vztek či nenávist by pak bylo pouhým pocitem plynoucím z mé neuvědomělosti a nepochopení, co vlastně znamená mít volbu a zodpovědnost za svá rozhodnutí i činy. 

Myslím, že teprve až budeme pracovat s informacemi místo víry, a tedy i beze strachu, pak můžeme vhodně hledat a realizovat řešení k problémům. Možná potom budeme uvědoměle „ničit“, nevím. Domnívám se ovšem, že k informacím nedojdeme plošnou cenzurou. Ani strachu se nezbavíme cenzurou neboli úbytkem informací, zvlášť když nevíme, jaké informace jsou pro koho vhodné nebo kdo se čeho doopravdy bojí a z jakého důvodu.

Nebo (zatím) opravdu chceme ničit své možnosti, svůj vývoj a poznání, jenž následně přináší řešení? Pokud ano, je to volba. Možná ne moje, ale většinová být může. 

A co naděláme s volbou a přirozeným vývojem druhých? Můžeme čekat. Nebo můžeme pro sebe a za sebe poznávat, nabývat informací a hledat si svá řešení. Tedy, můžeme ničit svou vlastní ignoranci. 

Zdroj foto: https://pixabay.com/photos/fist-strength-anger-angel-tear-1148029/